zbytek ledna byl pro mě poměrně náročný, hlavně po psychické stránce. Skoro každou noc se mi zdála noční můra o té propasti, o které jsem ti minule psal. Každou noc byl ten sen úplně stejný, vždy jsem vyslal kouzlo, abych Abby přehodil, ona však nikdy nedopadla na platformu. Vždy to nevyšlo jen o pár centimetrů a ona se svezla po skalní stěně dolů. Pan Woods ji nestihl zachytit a my ji ztratili a já pak po návratu musel vysvětlovat jejím kamarádům, proč tam s náma není. Na konci měsíce mi došel dopis od Am s tím, že v něm bylo nepřímo napsáno, že se rozcházíme. Nebudu ti lhát, dost mě to vzalo a při čtení mi steklo po tváři pár slz. Když jsme však spolu pak trénovali kouzla a povídali si, dost mi to zvedlo náladu a od té chvíle se to začalo pomalu lepšit. Noční můry nebyly tak časté, přes den jsem začínal být pomalu klidnější i přes to, že tu Marcus pobíhal jak zběsilý po patře, což nakonec taky dost omezil a už tu netráví tolik času, jak na začátku. Párkrát se za mnou zastavil i Sam, který mě naládoval čokoládou a nadějí v budoucnost. Povídali jsme si totiž o tom, jak to bylo v táboře a že mi tam starost o zvířata přirostla k srdci ještě více, než když jsem vypomáhal na farmě. Tak nějak jsme se dohodli, že až skončí válka, mohli bychom si založit vlastní farmu a prodávat vlastní výrobky. Budu si muset najít nějakou práci až bude vhodná chvíle vytáhnout svůj obličej na veřejnost, abychom měli z čeho tenhle náš projekt zafinancovat a hlavně abychom měli, co jíst než nám to začne vydělávat, ale rozhodně je to věc, na kterou se momentálně těším nejvíc.

Těsně po Valentýnu nám někdo do naší skromné kuchyňky zajistil přísady včetně formiček na výrobu čokoládek. Přirozeně jsem toho hned využil a vyrobil jsem malé kulaté čokoládky i bonbony ve tvaru zlatonek. Všechny jsem je pak dal do mističky a donesl do naší společenské místnosti, aby si mohli všichni vzít. Strčil jsem do gramofonu desku Charlie, která díky mně bude už asi dost ohraná a posadil se do gauče a jen poslouchal písničky. Z mého relaxu mě však vyrušil zvuk kroků. Pomalu jsem koukl ke vchodu a na chvíli nemohl uvěřit svým očím. Stála tam Lil, na první pohled úplně stejná jako při našem setkání, já se však na okamžik vrátil do vzpomínky na to, když jsem ji viděl úplně poprvé. Než jsem se nadál, už stála u mě, její paže mě pevně svíraly kolem ramen a já ji objal kolem pasu. Z toho jak pevně mě svírala, jsem měl pocit, že si myslela, že už mě nikdy neuvidí a nejspíše o mě měla fakt velký strach. Když mě konečně pustila asi po dvaceti minutách, konečně jsme si mohli začít povídat. Probírali jsme vše, co šlo, přes dění  v kouzelnickém světě, které jsem zmeškal, dění na hradě a v neposlední řadě jsem jí taky poděkoval za ten úžasný svetr, co mi poslala k Vánocům. Snažil jsem se z ní nenápadně dostat, jestli to mělo mít nějaký skrytý podtext, ale vlastně jsem se moc nedozvěděl. Jen to, že doufala, že spolu budeme jednou zase sedět u krbu. Prý myslela na budoucnost a momentálně jsem její přítomnost. Upřímně jsem z té odpovědi lehce zmatený, myslíš, že ke mně pořád chová nějaké city, Odette? Z našeho rozhovoru nás však vyrušilo vysílání rádia u kterého jsem se snažil vše zapamatovat, abych si to potom mohl všechno zase zapsat. Seděli jsme tam dost dlouho, než jsme se stihli rozloučit a odebrat do vlastních postelí.

Já jsem si ještě sedl ke stolu a do deníku si začal rekapitulovat celé vysílání rádia. Hlavně se informovalo o bojích na KAVKU, které i pouze z vyprávění působily dost drsně, byl tam rozhovor s tebou Odette o tom, jak to vlastně všechno probíhalo, aby vyšla celá pravda o fingované smrti najevo a okrajově bylo zmíněno i dění na Merlinově akademii. Mimochodem, to jsi mi nemohla říct předem, že tam nakonec půjdeš? Kdybych to věděl, tak bych tě poprosil abys mi zkusila sehnat podpisy moderátorů. Během března se však situace venku začala ještě více vyhrocovat. Boj o KAVKU byl čím dál drsnější, ale nakonec ho Odboj udržel, za to však ztratil Littleport, který dobil Regiment a Odboj musel z tama evakuovat všechny obyvatele. Taky se za mnou zastavila mamka, aby si se mnou alespoň trochu popovídala a nemohlo mi uniknout, že má ruku zavěšenou v šátku, nejspíš ji měla zlomenou. Nechtěla to však nějak moc rozebírat a jediné, co mi řekla bylo, že byla nešikovná. Myslím si však, že byla bránit a stalo se jí to přitom. V následujících dnech jsem taky stihl udělat rozhovor pro Potlouk, takže mě Regiment bude nenávidět nejspíš ještě více, pokud to ještě jde. Myslím si však, že už je na čase abych začal bojovat sám za sebe. V posledních týdnech jsem nad tím dost přemýšlel a upřímně? Dost mě ničí vidět téměř všechny své známé jak nějakým způsobem bojují. Většina z nich obléká odbojovou uniformu a já tu sedím zavřený na zadku. Nechci aby tuhle válku za mě vybojovala máma, musím najít způsob jak to změnit, i když jsem oproti ostatním dost pozadu.

Nejvíc mě však zarazil projev ministryně v posledním březnovém vysílání rádia. Dost v něm mluvila o vymazávačích paměti a o tom, jak je po válce postaví před spravedlnost. V ten moment mi došlo, že na tom oddělení dělá strejda Gianni a tak jsem o něj přirozeně dostal velký strach, nechci abych ho jednou musel navštěvovat v Azkabanu a tak jsem mu napsal dopis, na který mi však zatím neodpověděl. Lil byla upřímně dost zaražená, že je ještě stále na ministerstvu. Myslela si, že už asi stihl utéct do zahraničí, když jejich děti tam už jsou. Proto jsme se dohodli na tom, že mu musíme nějak pomoct.