Od téhle noci trávím ve skleníku a s Am více času. Z minuty na minutu se stala pro mě důležitou osobou a podporou, s kterou si můžu o tom všem povídat a i vtipkovat. Den před mým prvním sezením jsme probírali, co za kytky mi má případně zasadit na hrob… dospěl jsem k názoru, že u hlavy budou nejlepší slunečnice se čtyřlístkem a u nohou levandule, aby mi nesmrděly. V pondělí jsem hned po ránu vyrazil do mamčiného kabinetu, kde jsem s ní posnídal a domluvil se, že se sejdeme až u brány, aby nás náhodou někdo nepotkal a nebylo mu divné, proč s ní jdu ven. U Munga to bylo dost náročné, mnohem náročnější než jsem čekal. Cítil jsem se, jakoby mě někdo přeměnil na citron a vymačkal do poslední kapičky šťávy. Potom jsem byl hrozně unavený, ale to mi nezabránilo v tom, abych za Am do skleníku přišel, když jsem jí to slíbil, že jo. Nakonec mi však kytky zalila ona a opět jsme si povídali, než jsem se v jejím podpíracím doprovodu přesunul na večeři, kde jsem do sebe nacpal aspoň pár sušenek. Dost by mě zajímalo, jestli to je taky vedlejší účinek léčby, ale nemám vůbec chuť k jídlu a když už se chci normálně najíst, tak se mi zvedá žaludek. Jo a taky jsem se omluvil Cindy, tak snad už to mezi námi bude zase v pohodě… Následujících pár dnů jsem strávil převážně v posteli s plyšovou slunečnicí od Am a nebo ve skleníku. Naštěstí po dlouhém spánku ta únava není tak strašná, že bych si myslel, že někde sebou seknu, ale vím, že se to bude opakovat s každým sezením. Jo a taky jsme se tenhle týden učili na obraně patrona. Ne, že bych v mém stavu nějak moc chodil na hodiny, ale naštěstí jsou spolužáci pořád skvělí a nevadí jim se mnou podělit o své zápisky. Místo toho abych prokládal extrémní trénink chvílemi odpočinku, tak prokládám dlouhý odpočinek chvílemi tréninku… a je to fakt náročné, Odette, kdo ví jestli se ho vůbec naučím. A pokud jo, jaký myslíš, že vezme na sebe tvar? A jaký myslíš, že by měl tvar tvůj patron?

V rádiu tentokrát toho tak moc zajímavého nebylo, až na to, že plánují udělat nějakou stavebnici s kouzelnými tvory - tu musím mít! A taky otevřít v Londýně kouzelnické kino. Po vysílání jsem šel doprovodit Am ke koleji, asi se nám z toho stala taková tradice… jeden druhého doprovodí, líbneme se po delším rozhovoru na tváře a popřejeme si dobrou noc s dovětkem, ať nás kytky hlídají celou noc… jen tentokrát to bylo trochu jiné. Asi půlku cesty jsem ji vedl za ruku. Nevím, jestli to pro ni něco znamenalo, ale mně to bylo příjemné… a nevím, co dělat Odette. Na jednu stranu, bych možná chtěl aby to zašlo dál, na druhou… jak bych mohl, když možná za pár týdnů tu už nebudu? Jak bych jí to mohl udělat po tom všem, co pro mě dělá? Mám z toho dost rozporuplné pocity… kéž bys mi mohla odpovědět.