hned druhý den po snídani si mě odchytil kluk s blonďatýma vlasama, které má už dost přerostlé. Od pohledu bude jen o pár let starší než já. Provedl mě po celém okolí a vysvětlil mi, kde se co očekává za práci, abych tu zvládl přežít včetně nějakých základních pravidel zdejšího campu. Vypadal, že se tu dost vyzná, takže je tu nejspíš už nějaký ten pátek. Na žádnou pozici mě však nepřiřadil, nechal na mě abych si vybral to, u čeho se budu cítit nejlépe. I přes to, že působil mile, jsem se nijak nevyptával a jediné, co o něm vím je, že se jmenuje Jeffrey. Vlastně se tu bojím mluvit s kýmkoli, nevím však, jestli se bojím víc toho, že by tu mohl být někdo krysa a donášet lilákům případné informace aby si polepšil a nebo toho, že bych si je oblíbil a kdyby oni či já jsme nakonec museli odejít na tu loď, kterou mě strašili, tak by to nedal. Nakonec jsem se však rozhodl, že budu vypomáhat u zvířat a v případě volného času skočím za ostatními na zahrádku či do kuchyně. K ovcím chodím každé ráno hned po snídani právě s Jeffem. Ovce tu jsou totiž dost divoké a bylo by náročné to dělat v jednom člověku, i ve dvou je to poměrně fuška a to těch ovcí je jen šest. Většinou to spočívá v tom, že se snažím doběhnout jednu z ovcí a zachytit se jí kolem krku aby se zastavila. Často to však dopadá tak, že se jí sice kolem krku zachytím a oba sletíme na zem, ona však se posbírá na nohy rychlejc, než já a táhne mě po zádech několik metrů, než se Jeff přestane chichotat a pomůže mi ji chytit. Pokud se odsud někdy dostanu, budu si muset udělat výlet. Zajímalo by mě, jestli to, jak se musíš udržet na býkovi je s tímhle nějak podobné, pokud jo, myslím, že bych vydržel aspoň půl minuty. S kozama ani s krávama to není taková náročná práce ani zábava. Nechají se nalákat na jídlo a pak už stačí aby ji jeden z nás držel a druhý dojil. Poté většinou mé kroky vedou na zahrádku, zatímco Jeff odnese soudky s mlékem do kuchyně. Na zahrádce jsem totiž zasadil pro slepičky alespoň pšenici, když jsem tu pro ně nenašel žádné krmivo a tak vždy utrhnu několik klasů, které jim pak rozdrolím v okolí kurníku. Slepičky se seběhnou k zrníčkům a já můžu v pohodě vlézt do kurníku a sesbírat vajíčka, které pak v košili odnesu do kuchyně. Dny tady mi dost splývají, nedá se tu v nich orientovat ani podle aktivity ani podle jídla a tak jediný způsob, který jsem si našel je, že si kreslím čárky na bok skříňky vedle své postele. Ze začátku jsem je dělal pastou a teď inkoustem. Mohlo to být tak čtvrtý den, kdy jsem zavítal do kuchyně s úmyslem, že se naučím dělat lína na másle abych si ten pobyt tady alespoň trochu ozvláštnil. Uvařil jsem slané mléko a dal ho chladnout a vyšel z kuchyně s úmyslem, že skočím ještě za zvířaty, než to bude dostatečně studené abych mohl z toho udělat máslo. Sotva jsem za sebou zavřel dveře, kouknul se po jídelně a zůstal jsem stát jako opařený. Přímo přede mnou seděla nová dívka, která vypadala jako Abby. Jenže, co by zrovna Abby mohla udělat tak hrozného aby skončila tady? Není to jen ušitá past na mě, aby ze mě dostali nějaké informace a měli záminku k tomu strčit na loď? To byly myšlenky, co mi během těch pár vteřin dlouhého koukání prolétly hlavou. Nemohl jsem už však kolem ní nepozorovaně projít, protože už zvládla zaregistrovat mou přítomnost a koukala na mě podobně, jako já na ni. Nevěřícný pohled. Velmi opatrně jsem k ní přešel malými krůčky a po několika dnech nemluvení šeptl její jméno v otázce. Odpověděla mi úplně stejně. Vypadala jako Abby, zněla jako Abby… něco mi však pořád v hlavě říkalo, že bych měl být ostražitý, zatímco srdce mi říkalo abych nebyl. Pak zmínila, že ji tu ještě nikdo neprovedl a vlastně nic moc neví a tak jsem ji provedl já. Během procházky jsem si nakonec zvolil, že jí budu důvěřovat, že je to opravdu ona a pomalu se s ní pustil do řeči… Řekla mi důvod, proč tu nejspíš momentálně trčí a já jí sdělil svou domněnku. Jenže jak jsem zjistil, má teorie je špatná. Ji sem totiž nedotáhli ti dva z brigády, ale úplně jiná lilie s růžovýma vlasama. Takže tohle rozhodně nemůže být jen trestající vedlejšák těch dvou. Myslel jsem si, že mě chtějí jen potrestat po svém, protože rozsudek z ministerstva nebyl dostatečný. Po rozhovoru s Abby mi však došlo, že to bude mnohem horší, než jsem si myslel a rozhodně mě nikdo nepustí domů za dobré chování. Pak jsem se vrátil zase do kuchyně a pod dohledem těch dvou paní, jsem to zvládl uvařit.
Několik následujících dnů se nedělo nic neobvyklého až na úterní večer. Zrovna jsem se na chvíli zastavil vedle chatky s Abb, abychom si sdělili jaký byl den, když nás v tom vyrušil ten regimentský děda. Dal nám naši dopředu prohlédnutou poštu a zase šel. Abby dostala snad deset různých dopisů, zatímco já jen jeden nepodepsaný lístek, no i tak vím od koho byl. Abby nám ještě šla vyjednat abychom mohli i odepsat, zatímco já jen nervózně přešlapoval před tou hlídací budovou. Rozhodl jsem se napsat mamce, i když jsem od ní žádný dopis nedostal, musí být určitě strachem bez sebe. Vzhledem k tomu, že tu poštu kontrolují, -dopisy pro Abby měly rozlámané pečetě a můj lístek se vzkazem byl dávno rozložený- nám s Abby došlo, že do dopisů určitě nemůžeme napsat nic extra do očí bijícího a tak jsem to napsal mamce, co nejvíce nenápadně a budu muset doufat, že to pochopí. Je mi jasné, že tomu dopisu nebude úplně důvěřovat, ale je to jediný pokus, jak jí dát vědět, že stále dýchám a zároveň ji poprosit o laskavost. Ve středu jsem musel na Jeffa čekat mnohem déle, než je obvyklé, očividně mu ta vajíčka už lezou dost krkem a má problém je do sebe vůbec nacpat. Vlastně se mu ani moc nedivím, není tu moc variant k jídlu, buď ryba nebo vejce, ale lepší než žádné jídlo. Já většinou jen snídám a večer si dám kousek ovoce, aby se mi to tak rychle nepřejedlo. Rozhodl jsem se ho však trochu rozveselit a tak při dojení krav jsme vymýšleli, jak by se asi mohly jmenovat. Trvalo nám to docela dlouho, ale nakonec jsme se shodli na Archine a Americano pro hnědobílé krávy. Vlastně ani nevím, jak zrovna Jeffovi přišlo na mysl jméno Archine, nikdy jsem nic takového neslyšel. Pro zbylé černobílé krávy jsme se shodli na jménech Mokka, Cappucino a Latté. Vlastně ani nevím, jestli se to hodí jako jména pro krávy, ale já si díky nim vždy vzpomenu na to, jak jsem s Lil chodil na kafe k Hikovi, případně k Mirai na hradě. Největší zábava však nastala u ovcí. Za chvíli totiž přijdou první podzimní mrazíky a vzhledem k tomu, že ani jeden z nás určitě nechce v té chatce zmrznout, jsme došli k závěru, že bychom mohli ostřihat ovce a vlnu pak případně použít v posteli pro lepší tepelný komfort. Ostříhat je však normálně by byla hrozná nuda a tak jsme si otevřeli první Baa-rbershop široko daleko a každé ovečce jsme na hlavě vytvořili speciální účes díky kterým je i snáze poznáme. Jedna má pankáče, druhá mulet, třetí vypadá jakoby měla starodávnou paruku, čtvrté jsme udělali přehazovačku, páté vystříhali zezadu na hlavě kolečko jakoby plešatěla a poslední jsme nechali jen nízké afro a vystříhali ji po stranách. V tu chvíli mě opravdu mrzelo, že u sebe nemám foťák a mé kreslící schopnosti nejsou tak dobré, aby ses nad tím mohla pobavit, Odette. Každopádně nás to oba pobavilo natolik, že jsme se nad tím hihňali až do oběda! S Abby jsem se také domluvili, že něco dáme před naši chatku, abychom si ji poznali, ale zatím jsem nenašel nic, co by mohlo sloužit jako rozpoznávací znamení. Není totiž úplně příjemné si tu chatku splést a vlézt do nějaké cizí, kde se zrovna někdo třeba převléká… psal jsem ti už, že tu jsou hlavně mnohem starší lidi, než já? A to poslední, co bych chtěl doopravdy vidět je někdo ve věku obaa jak se převléká!
スッアルト
