Všechno to začalo, jak víš rozezněním všech bradavických zvonů a výzvou k evakuaci. Rychle jsem popadl svou brašnu a kyblíček a společně s ostatními jsem se přesunul do evakuačky. Zabral jsem si jednu postel, na kterou jsem hodil věci a poté zdálky pozoroval vyděšené studenty. Byl to dost zvláštní pocit je tam vidět a zároveň vědět, že s tím nic nezmůžu. Hlavně, když ještě jedna mladší studentka tam rozhlašovala, jak tam všichni umřeme. Brzy poté začala Mirai vyučovat kouzla, která by se nám mohla hodit. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, dokázal jsem pochytit jen pár kouzel, než se přede mnou zjevila mamka. Měla na sobě svou odbojovou uniformu, jen krátce si stáhla masku z obličeje, aby mi mohla s vážným výrazem říct, že pokud se chci opravdu zapojit, tak je ten správný čas. Rychle jsem se přesunul ke svým věcem, kde jsem se převlékl do uniformy a vydal se za ní. Proplétali jsme se hradem, ona si cestou ještě vyzvedla koště a pomalu jsme došli až do Zapovězeného lesa, kde jsem ten den byl poprvé. Neměl jsem však ani moc času se rozhlížet okolo, kolik tvorů tu je, než jsme se přidali k větší skupince odbojářů a kouzelných tvorů. Na okamžik jsem se cítil štěstím bez sebe, když jsem ty tvory viděl všechny pohromadě, než mi došlo, že to může být taky klidně naposled, co je vidím. Jemně jsem polknul a vyslechnul si plán, než nadešel čas abych si vybral svého tvora, na kterém poletím. Zahlédl jsem hipogryfy, abraxany, aethonany, graniny a někteří šplhali na neviditelné tvory, což mi došlo, že museli být thestrálové. Upřímně bylo pro mě dost těžké si mezi nimi vybrat, ale nakonec jsem se rozhodl pro hipogryfa. Stáhl jsem si masku, aby mi viděl do tváře a opatrně k němu udělal několik kroků blíže, než jsem se mu zadíval do očí a udělal ten nejhlubší úklon, co jsem svedl. Po chvíli se i můj hipogryf uklonil, a tak jsem mohl přejít pomalu až k němu. Pohladil jsem ho po krku, než jsem se na něho vyšvihl a rozhlédl se kolem sebe. Máma na mě důležitě koukla a zaslechl jsem jen, jak na mě volá, abych se nenechal sestřelit jako první. Popravdě, ani nic jiného jsem nečekal, nebyla by to totiž ona, kdyby mi říkala, abych na sebe dával pozor, nebo tak něco. Odvětil jsem jí jen, že se uvidíme večer u večeře a poté viděl, jak se trochu vzdálila, aby si vytvořila kolem sebe prostor ke vzletu, až to bude potřeba.
Vyčkávali jsme tam několik minut, i když mě se to zdálo jako věčnost, než jsme viděli padnout bariéru a během chvilky jsme slyšeli se někoho přibližovat vzduchem. Nad hlavami nám prolétla záplava bílé na košťatech, než jsme se vznesli do vzduchu. Jednou rukou jsem se pevně držel srsti, zatímco druhou jsem pevně tiskl hůlku ve svých prstech a v momentě, co jsem je měl na dostřel začal sesílat kouzla. Vyhýbal jsem se kouzlům ostatním a sám na lilie sesílal pásky, znehybňující i matoucí kouzla. Po chvíli začali padat jako hrušky k zemi, kolem mě se prohnala velká hořící pochodeň s bílým pláštěm, která se kolmo zapíchla do země. Na chvíli jsem se zarazil a jen pozoroval to nehybné tělo, které se svezlo na zem. Z téhle situace mě však vytrhl hlas mamky, která se kolem mě prořítila na koštěti, aby mohla sejmout liliáka, který chtěl na mě zaútočit. „Seber se, nebo budeš ležet vedle něho.“ Rychle jsem zvedl hlavu, krátce jí přikývl a rozlétl se dál bojovat. Po chvíli však jsem přestal vidět levitující odbojáře a pomalu se mi vyjevovali na tmavých vranících, kteří byli v té tmě téměř neviditelní. Náš boj se pomalu dostával až k hradbám hradu a snažili jsme se je stáhnout, co nejvíce zase k lesu. Několikrát mě málem zasáhl i šíp, který vyletěl z lesa a měl zasáhnout někoho z regimentských. V krátkých časových intervalech jsem vždy pohledem hledal mamku, abych se přesvědčil, že stále bojuje, zatímco jsem sesílal kouzla na ty v bílých uniformách. Nevím, jak jsme tam byli dlouho, ve vzduchu mezi sprškou kouzel a šípů, ten čas utíkal jinak. Měli jsme se však už pomalu stahovat, protože i Regiment se stahoval. Pomalu jsem slétával dolů, když jsem zahlédl lilii, jak seslala ohnivé kouzlo ke koštěti našeho. Sejmul jsem ho otáčecím kouzlem, takže místo násady se držel ocasu, což mu bylo dost k prdu a začal se řítit poměrně velkou rychlostí k zemi. Rychle jsem přistál s ostatními a vydal se hledat na místo dopadu tu osobu, co měla podpálené koště. K mému zděšení, když jsem ji našel, jsem zjistil, že je to moje mamka. Naštěstí se jí koště podařilo ještě nějak vybrat a nezabořit se násadou do země. Stáhl jsem si masku a snažil se od ní zjistit, co jí je. Naštěstí komunikovala i přes to, že nedopadla úplně nejlíp a nebyla schopna chůze a v jejím hlase bylo znát, že trpí velkou bolestí. Vyvolal jsem nad námi jiskry, aby nás zbytek našel. Někdo ze skupiny navrhl, že umí levitující kouzlo, a tak ji vezme, ale bude muset jít někdo před nimi, aby nedošlo ještě k většímu zranění. Pomalu jsem přikývl hlavou a vyrazil před nimi. Pevně jsem v ruce tiskl hůlku a rozhlížel se po okolí, zatímco jsme se vraceli do hradu, cesta šla poměrně dost hladce. Prošli jsme celé pozemky, vlezli do hradu a měli v plánu to vzít přes vstupku, což se nám jevilo jako nejrychlejší možnost v téhle situaci. Zrovna jsem vykoukl zpoza rohu, když se ozval výbuch bomby, který mě lehce odmrštil dozadu a během pár vteřin jsem pocítil, jak mi něco stéká po obličeji. Ohlédl jsem se na skupinku, která byla pár kroků za mnou a jen krátce zavrtěl hlavou. „Musíme jít tajnýma, tady to nepůjde.“ Hlesl jsem a rychle jsem se vyškrábal na nohy a co nejrychleji je provedl až do evakuačky, kde se mamky ujal Stu a začal ji rychle ošetřovat. Krátce jsem poděkoval tomu, co ji donesl kouzlem až sem, než jsem se posadil za dveře ošetřovny a v tichosti doufal, že bude mamka v pohodě. I přes to, že jsem věděl, že moje mamka se jen tak nedá, jsem dnes viděl několik mrtvol a za jednu z nich jsem mohl i já… Je ze mě vrah? Pod náporem myšlenek se mi začínala jemně klepat ruka a pomalu jsem si otřel obličej, z kterého mi stékaly kapky krve. Když se Stu postaral o mamku, došel mi říct, že můžu za ní. Pomalu jsem se zvedl, než si všiml mého lehce popáleného a pošramoceného obličeje. Ještě v rychlosti ošetřil i mě a poté už jsem usedl vedle máminé postele a chytil ji pevně za ruku. Už jsem se nadechoval k tomu, že se jí omluvím, že jsem ji nestihl chytit, protože byla moc daleko, než mě však mamka přerušila. „Je to jen zlomené, nemusíš se o mě bát. Dostal jsi toho hajzla?“ Němě jsem přikývl hlavou, než jsem se nepatrně pousmál. Nejradši bych tam u ní proseděl celou noc, abych si byl jistý, že bude opravdu v pořádku a nevejde v platnost její závěť, kterou nosí u sebe už několik dlouhých let. Mamka nejspíš věděla, nad čím přemýšlím, a tak jen na mě koukla s letmým úsměvem. „Musíš se jít pořádně prospat, abys jim to mohl zítra nandat i za mě.“ I přes to, že se mi od ní vůbec nechtělo, věděl jsem, že by bylo mnohem horší, kdybych ji neposlechl. Popřál jsem jí, co nejklidnější a nejméně bolestivou noc, než jsem se zvedl. V evakuačce jsem ještě rychle přelétl všechny pohledem. Potřeboval jsem se ujistit, že Mirai i Lil jsou v pořádku, než jsem zalezl do své postele…
Ráno jsem se vzbudil poměrně dost brzo ve svém odbojářské uniformě, ve které jsem předchozí noc usl. Rychle jsem se vyhrabal z postele a sebral si něco rychlého k snídani, než jsem se připletl do skupinky, která mířila opět k leteckému útoku. Doufal jsem, že mezi nimi neuvidím Lil, děsila mě představa, že by mohla skončit stejně jako moje máma včera nebo ještě hůř… ne, musím ji ochránit za každou cenu. K mému překvapení, jsme se však museli rozdělit. Část si šla pro školní košťata, zatímco já se zbytkem jsme se začali proplétat hradem. Zdmi se rozléhaly hlasité zvuky odpalovaných bomb, výkřiky rozkazů a občas se kolem nás prohnalo nějaký ten záblesk kouzla. Všichni jsme se však dokázali dostat až k lesu, kde jsme opět osedlali kouzelné tvory. Já si tentokrát vybral testrála. Pomalu jsem k němu přešel a pohladil ho po velmi hladké tmavé kůži. Na okamžik mnou projelo opět nadšení z toho, že vidím nového tvora a můžu na něm i letět, než jsem se však vyšvihl na jeho hřbet a vznesl se do vzduchu. Poměrně rychle jsme se na tvorech přesunuli k hradu, kde jsme se zapojili do boje a sesílali jedno kouzlo za druhým na regimenťáky. Kouzla se vyměňovala tak rychle, že to trochu působilo, jako bychom chtěli vytvořit ohňostroj. Rozhlédl jsem se pořádně kolem sebe, kdo všechno tu je. Pohledem jsem se však více zaměřil na dvě postavy, které mi byly nejblíž. Uniforma a masky dost klamou, ale podle několika pramenů vlasů a pohybů těl, jsem si byl téměř stoprocentně jistý, že koukám na Lil s Mary. Odtrhl jsem pohled a zapojil se víc do boje, musel jsem jim věřit, že se dokážou krýt navzájem. Několik postav na košťatech jsem poslal k zemi s hořícím ohonem, některé jsem zneškodnil jen páskou a jiné mé kouzlo mihlo jen o kousíček. Často jsem se musel vyhýbat kouzlům, a tak mé počínání mohlo vypadat zdálky jako akrobacie. Thierry, jak jsem svého testrála pojmenoval, se mnou několikrát letěl kolmo dolů, než to vybral zase nahoru, jindy se se mnou protočil jak sud na vodě. Pomalu jsem se dostal až ke skleníkům, kde toho bílého plevelu tolik, že mezitím nešlo skoro ani nic jiného vidět. Během chvilky se nás tam sešlo víc a začali jsme je pomalu sestřelovat. V jedné chvíli mě ten plevel obklíčil a snažil jsem se je zneškodňovat tak rychle, jak to jen má hůlka a energie dovolovala. Zatímco Thierry je zaměstnával svou obratností, abychom byli těžší cíl. V další chvíli jsem zahlédl několik po sobě letících kamenů a těkl tím směrem pohledem. Přišla mě zachránit Lil. Krátce jsem se usmál pod maskou, než jsem pár zbývajících šmejdů sestřelil odzbrojovacím a točícím kouzlem. Trochu mě mrzí, že jsem neměl víc času se pokochat tím, jak se točí na koštěti jak kolotoč. Museli jsme však bojovat dál a během chvilky u nás byly posily, které nás dostaly z obklíčení. Pomalu jsem přelétl blíž k Lil, abych jí mohl hlídat záda a vydali jsme se dál. Zahlédl jsem jeden plevel, jak se snaží zaútočit na Lil a tak jsem k němu rychle švihl hůlkou. Vymrštil se ze svého koštěte a následovalo pár vteřin volného letu, než narazil do druhého plevelu a oba se začali řítit k zemi. Odtrhl jsem od nich pohled, jemně kývl k Lil, která mi ukazovala palec nahoru a letěli jsme dál. Mám dojem, že tenhle den byl mnohem těžší než ten včerejší. Nebojovali jsme pouze my, ale i kentauři, jezerní lidé, brnění z hradu a domácí skřítkové, které z hradeb házeli šutry. Do tohohle boje se zapojil úplně celý hrad, který se tímhle stal pro mě ještě více kouzelnějším než doposud. Možná i pro to, bylo pro mě neskutečně těžké vidět, jak se místo, které jsem pokládal většinu svého života za domov hroutí. Uprostřed boje byl dost velký zmatek a já se snažil chránit Lil a zároveň se vyhýbat všem kouzlům, co šly mým směrem a do toho ještě sesílat svá kouzla na nepřátele.
Z ničeho nic se zvedl prudký vítr, který se stáčel jen kolem hradu a my jsme byli nuceni se stáhnout, ale zároveň udržet nepřítele venku. Což bylo dost náročné, vzhledem k tomu, že se nám jedna skupinka přilepila na paty. Jednou rukou jsem se pevně držel Thierryho, kterému jsem plně důvěřoval, zatímco jsem měl pootočenou hlavu a druhou rukou mířil hůlkou na regimentské a snažil se je sestřelovat. Kryli nás odbojáři i studenti z havraspárské věže, i tak to však bylo dost náročné. Thierry se mnou udělal další otočku a snesl se trochu níž, abychom se vyhnuli kouzlu. Otočil jsem hlavu a zahlédl jsem Lil, jak se zrovna srazila s dalším odbojářem na hipogryfovi. Rychle jsem pobídl Thierryho, abychom nabrali trochu větší rychlost a přelétl, co nejblíže k ní. I přes to, že jsem ji měl docela blízko, byla stále moc daleko na to, abych ji mohl zachytit rukou. Rychle jsem proto švihl hůlkou, vyslal směrem k ní neviditelné lano, které se kolem ní obmotalo a zachytilo ji uprostřed pádu. Bohužel jsem nedokázal zabránit tomu, aby se Lil pár chvil před tím nebouchla o hranu střechy, ale zvládl jsem ji dostat ke mně na testrála. Tak tak jsme stihli uniknout bouři a přistát v bezpečí nádvoří. Seskočil jsem z Thierryho, Lil si stáhl do náručí a odnesl ji na ošetřovnu, kde se jí ujal Stu. Opět jsem nervózně postával před dveřma, abych si byl jistý, že bude v pořádku.
Následující dny byly dost těžké, musely se odklízet trosky, najít všichni stále žijící mezi nimi a dopravit je na ošetřovnu. Já tam trávil každé ráno a večer, abych se přesvědčil o tom, že obě jsou v pořádku. Podařilo se nám však vyhrát válku a po pár dnech jsme mohli opustit hrad. Všichni jsme dostali možnost se nechat ubytovat ve stanech na bezpečném místě, dokud nebude bezpečno na celých ostrovech. Pomalu se vracím do normálního života, chodím na ryby, bavím se s přáteli a ignoruju Kayla, který jak jsem pochopil byl prvně s Regimentem a pak s náma… prostě krysa, co k tomu říct víc. Jeden den, když se konečně vrátila Lil jsme se vydali i na Příčnou. Prvně jsme ji celou prošli a strhli si pár plakátů na památku. Já si nenápadně strhl i ten její, abych si ho mohl pověsit v pokoji, ale nesmí na to přijít! Určitě by si myslela, že jsem supr divný… a pak jsme to zakončili zmrzkou a nákupy v Pretě. Byl to moc fajn den. Taky je poslední dobou dost často vysílání rádia, a tak ho napjatě poslouchám a dělám si zápisky. Pokusil jsem se jim také napsat a poprosit je, jestli by neměli nějakou společnou fotku, kterou by mi mohli podepsat, ale zatím bez odpovědi.
11. 7. 2023
Dnes jsem dostal dopis, který mě zval na párty v Littleportu. Měl jsem mít u sebe i svůj kostým. Dorazil jsem na místo trochu se zpožděním, ale zároveň docela včas na to, abych si vyslechl bojový plán, který jsem nakonec slyšel ještě dvakrát, protože jsem nebyl jediný opožděnec. Měli jsme za úkol nikoho nezabít, jen omráčit a najít jednoho konkrétního regimenťáka, který měl mít v moci pomocí impéria několik obětí. Dostal jsem se do skupinky s Finnem a Mirai, nemohli jsme se shodnout na názvu skupiny, takže jsme skončili s názvem „Batáty, Býně, Bodloši“. Přesunuli jsme se do lesa poblíž severní části hradby a vyčkávali na signál, který se ozval pár minut poté. Byl to výbuch v jižní části Littleportu. Přesunuli jsme se k hradbě, nastražili bomby a odpálily je. V momentě, co v hradbě byla díra, jsme se přesunuli k magické bariéře a začali ji ničit kouzly, zatímco za ní se začali shlukovat bílé pláště. Netrvalo to ani moc dlouho, než jsme se dostali i přes magickou bariéru a pustili se do boje. Vzduchem létaly pásky, znehybňující kouzla a někteří uvězňovali i mezi kameny. Byl tam dost zmatek a já v jedné chvíli se ocitl s páskou a bez hůlky. Naštěstí mou hůlku někdo našel a vrátil mi ji, zatímco mi odčaroval pásku a my mohli pokračovat. Když jsme se probili přes hlídkující regišmejdy, pustili jsme se do prohledávání domů. Většinu z nich stihl už zajistit odboj z jižní části útoku a tak na mě s Finnem nezbylo už tolik moc práce, zatímco zbytek naší výpravy šel prohledávat penzion. Většina domů, do kterých jsme se vloupali byli dost opuštěné až na ten poslední. Finn prohledával spodní patro, zatímco já šel prohledat to vrchní. V první místnosti bylo hrobové ticho a tak jsem se vrátil na chodbu. Druhé dveře však byly zamčené a zpoza nich se ozývaly hlasy. Vyčkal jsem až se objeví i Finn, který se postaral o odemknutí. Během chvilky se u nás zjevil ještě Hugo s Jayem a snažili jsme se je vypudit. Regiment se nás snažil odpudit tím, že se vevnitř převlékají holky, zatímco my se snažili vymyslet, čím je odtamtud dostat. Jay nakonec dostal nápad, že je zkusí vydýmit a tak se přesunul před dům a hodil jim do okna dýmovnici. My jsme se mezitím snažili dostat dovnitř. Chvílema se nám to i podařilo, než většina z nás schytala rosolky a bílopláštníci vyskákali z okna. Byl tam dost zmatek, ale nakonec se nám podařilo všechny zajistit a dopravit je na náměstí, než jsme se všichni přesunuli ke sklepu, kde byla poslední šance, že by se mohl skrývat ten, jehož jsme hledali. Cestou ke sklepu jsme narazili na ohnivého elementála a tak jsme museli vyčarovat vodního, aby zneškodnil veškeré ohně, které nám přišly do cesty. Skončil jsem s lehce popálenýma rukama, ale nakonec jsme se probojovali až ke sklepu. Opět jsme se je pokusili vykouřit, což bylo neúspěšné, a tak jsme museli zaútočit kouzly. Ani nevím, jak dlouho takhle přestřelka trvala, než jsme hádající dvojici dokázali ze sklepa dostat a odvést je na náměstí. Cestou na nás ještě zaútočili nějací regimenťáci, díky kterým jsem se opět ocitl s páskou na očích, bez hůlky a s rosolkama. Po nějaké době ke mně přiběhl Kayle, že mi pomůže, načež jsem ho poslal tak nějak do háje a nechal si pomoct až od Mirai, která mě dovedla až na lavičku na náměstí, kde se shromažďovali všichni regimenští, zatímco odboj je hlídal. Trvalo docela dlouho, než jsme mezi nimi našli toho správného. Samozřejmě, že to byl ten, co se hádal s tou ženskou. Kluci je od sebe oddělili a chlapa jsme odtáhli k díře v hradbách, kde jsme se sešli s Puckem, který mu dal něco vypít a téměř okamžitě vypadal bílopláštník, že je mrtvý. Pomohl jsem ho dotáhnout až do stanu, kde jsme ho uložili na postel a došel se rozloučit s ostatními. Ještě jsem se pro jistotu zeptal, zda nemá někdo mou hůlku, která se naštěstí našla a já po chvíli zamířil do postele.