jak víš, poslední týdny byly poměrně dost náročné. Asi den po napadení Littleportu jsem pomáhal s ubytováním, převážně dětí, v našem útočišti. Ze začátku to šlo dost pomalu, ale pak mi začala pomáhat i North a dost se to zrychlilo. Nejhorší na celém tom procesu bylo je přiřadit tak, aby vždy na pokoji byl někdo starší a mladší, aby nám pak nezůstala úplná píďata sama. Všechno jsme však zvládli a já se dostal do postele těsně před půlnocí. Upřímně? Dost jsem se toho bál, že tu kvůli dětem bude až moc živo, ale to se naštěstí nevyplnilo. Stále tu mám poměrně dost klidu. Asi dva týdny po útoku na Littleport, Regiment zaútočil i na školy Blaxton a Halsepark, takže hned po vysílání následovalo další přijímání uprchlíků. Tentokrát šlo rozřazování do pokojů o dost rychleji. Vždy jsem jim řekl, aby si vytvořili čtveřičky, po kterých chtějí ubytovat a pak už jim našel jen vhodný pokoj či stan. Celé ubytování probíhalo docela dost klidně až na nějaké zhruba dvanáctileté holky, které poté, co uviděly pokoj, si hned začaly stěžovat, jak je to tam malé, že mají jen jednu postel a budou muset spát i na zemi. Neměl jsem energii na to, jim vysvětlovat, že lepšího nic prostě není a na to, abych zařídil větší pohodlí jsem tu malý pán. V hlavě jsem se však nad tím uchechtnul, protože to, jak byly hlasité a styl komunikace mi nenápadně připomněl trojici holek z mé koleje, když jsem byl v jejich věku. Náladu mi však rozhodně zase zlepšila následující skupinka. Holky od pohledu vypadaly, že jsou mnohem blíže mému věku a jedna z nich se mi hned začala za předchozí skupinku omlouvat. V dalším okamžiku se mi už představovala a tak jsem ze zdvořilosti natáhl ruku a lehce potřásl s tou její a utrousil i své jméno. Co mě však na té krátké konverzaci zarazilo bylo to, že jevila zájem o to, zda se tu ještě uvidíme. Astrid rozhodně byla milá a občas se s ní potkám na chodbě nebo v něčem jako obýváku, ale… proč jevila zájem o mou přítomnost je mi docela záhadou. Do postele jsem se zase dostal až před půlnocí, ale rozhodně jsem byl méně unavený, než minule. Moc jiného se za ty týdny nezměnilo. Začátkem dubna jsem dostal od strejdy dopis s dárkem k narozeninám. Psal mi, že si o ně nemusím dělat vůbec starosti, že sice stále pracují na ministerstvu, ale mu se povedlo díky zranění přejít na jiný odbor. Pořád mám o něho strach, ale doufám, že to bude v pořádku. I kdyby teď utekl, stejně by to nic nemohlo změnit na faktu, že pracoval několik měsíců na výmazu paměti. To může změnit jen vykonáním dobra, které by to mohlo trochu vyrovnat, ale to už je konec konců na něm, pokud však bude stát o pomoc, budu tu pro něho.
Jinak jsem dostal k narozeninám láhev a gramofonovou desku Couldron. Od té doby ji poslouchám dost často, hlavně když potřebuju nad něčím přemýšlet, což bylo poslední dobou více, než kdy dřív. Mé rozhodnutí o tom, že chci bojovat se totiž zhmotnilo a díky tomu jsem se mohl na chvíli vidět s Jeffem a Wendy (to je ta listonoška z tábora, konečně jsme se oficiálně představili!). Dozvěděl jsem se, že se oboum daří v rámci mezí dobře, což mě rozhodně potěšilo, problém však byl, že v zápalu radosti jsem je nepředstavil i mému doprovodu, což hlavně Lil nesla dost těžce, River vypadal, že mu je to fuk. Hned poté, co jsme je opustili se začala na Jeffa vyptávat, kdo to byl a proč jsem je nepředstavil. V té chvíli, jakoby se mi zatmělo před očima a já se zachoval jako naprostý hlupák. Ve zkratce jsem jí řekl něco ve smyslu, že nechci aby se historie opakovala a že naposledy skočila po mém nejlepším kamarádovi hned po našem rozchodu. Samozřejmě, že ji to vzalo… na okamžik se zatvářila, jako by se před ní zhmotnil bubák. A jen, co trochu rozdýchala slova, které zrovna zaslechla, začala být totálně chladná a ostrá zároveň. Mám dojem, že kdybych vypustil ještě něco z pusy, tak začne chrlit rovnou oheň, kterým by mě nejradši sežehla. Nepromluvili jsme spolu až do chvíle, než mě odvedli na ubytko - pokud nepočítáme to, že jsem se jí snažil omluvit - kde jsme si jen krátce popřáli dobrou noc a já se zašil do svého pokoje. Nevydržel jsem tam však moc dlouho, téměř okamžitě jsem běžel pro dopisní papír a obálku a snažil se jí vysvětlit celou situaci, že jsem to tak nemyslel. Snažil jsem se jí pomalu nastínit celou pravdu, a že jsem prostě jen žárlivý blbec. V té chvíli jsem se cítil jako runovec, který si zvládl ukousnout vlastní hlavu. I přes to, že jsem se jí to snažil všechno vysvětlit, spíš jsem se do toho ještě více zamotával a jen ji utvrzoval v tom, že jí pohrdám. Vyměnili jsme si několik dopisů a já z té situace byl zoufalý ještě několik dnů. Jeden den se mě snažila rozveselit North, když přinesla bonbony se zvuky a téměř celé odpoledne jsme hráli hádací hru. Vždy jeden z nás si dal bonbon a ten druhý hádal, co je to za zvíře. Přirozeně jsem v tom byl o něco lepší, ale ani North to nešlo špatně! Další večer jsem zase strávil ve společnosti více lidí, no místo toho, abych jim věnoval pozornost, jsem měl dlouhou konverzaci s Riverem o mě a Lil přes šeptací kouzlo. Museli jsme všem připadat asi hodně zvláštně, že místo toho, abychom si to normálně řekli, používáme kouzla, já se však bál toho, aby to někdo nezaslechl… především Mary, která momentálně bydlí jen pár pokojů ode mě a to poslední, po čem toužím je to rozebírat víc, než je zdrávo. I přes to, že naše konverzace byla stejně dlouhá jako shrnutí války s Regimentem, vycházel z toho je jeden možný závěr. Promluvit si s Lil, ne, že by se mi do toho chtělo, bál jsem se…
Nejdřív bych ti však měl asi osvětlit, o co přesně se však jedná, než budu pokračovat, co? Rád bych řekl, že to začalo až o Vánocích, ale to by nejspíše byla lež, protože do téhle pavučiny jsem našlápl mnohem dříve. Vlastně by se dalo říct, že to začalo prvním dopisem do tábora, ve kterém mi dávala najevo, jak moc jí chybím, zatímco od mé tehdejší holky nepřišel ani jeden. Snažil jsem se dotěrné myšlenky odpálkovávat, ale čím více pokračoval čas, tím to bylo horší a já se do pavučiny zamotával mnohem víc. Po vánocích, když jsem uviděl všechny dárky, co mi poslala, mi bylo jasné, že ty city, které na mě vyskočily jako bubák ze skříně, jen tak neodejdou. Pořád jsem si však snažil namlouvat, že o nic nejde, že to tak určitě nemyslela, i když mé srdce doufalo v úplný opak. Bál jsem se toho, že jsem nějakým způsobem vadný. Am jsem miloval a přes to, jsem něco začínal opět pociťovat k Lil. Jak bych mohl něco cítit ke dvoum holkám zároveň? Kdybych s mým tátou měl lepší vztah, možná by mi na tohle dokázal odpovědět, takhle však mi asi nemá kdo pomoci s odpovědí, protože za mamkama s tím vážně nepůjdu! Pak přišel útěk, mé první myšlenky směřovaly k tomu, dát vědět Lil, že jsem na živu… rozchod s Am. Poslední měsíce jsem strávil tím, že jsem se snažil vymotat z té hustě utkané pavučiny, nitku po nitce, až jsem se nakonec dostal k závěru, že Lil jsem vždy miloval a jen city k ní upozadil, kvůli vztahu s Am. I přes to, že Am mám neskutečně rád, city k Lil byly vždy mnohem silnější a teď se vrátily snad ještě silnější, než kdy dřív. To nejspíš bude ten důvod, proč jsem tak vylétl. Žárlil jsem na představu, že by mi opět unikla, dřív, než by mohla znát celou pravdu. Díky tomu jsem se rozhodl, že si s ní promluvím a poslal jí lístek.
Vyčkával jsem na ni v obýváku a po nejistém pozdravu jsem ji odtáhl k sobě na pokoj, kde jsem otevřel láhev od strejdy. Pomalu se napil, předal ji a pustil se do vyprávění. Začal jsem naším rozchodem, řekl jí, jak to doopravdy bylo. Snad stokrát jsem se jí mezitím omluvil. Mluvili jsme spolu hodiny a ona díky bohu neutekla. Popravdě… nevím na čem teď jsme, ale tak nějak jsme se shodli na tom, že vztah nechceme ani jeden. Nerad bych to nějak škatulkoval, stačí mi, že ví úplně celou pravdu, včetně toho, že ať to bude mezi námi jakkoli, vždy ji mé mamky budou brát jako součást rodiny. Rozloučili jsme se těsně před večerkou a chvíli před tím těkla pohledem k mým rtům a jemně se nahla. Já jsem se nahl o kousek k ní a políbil ji a ona mi polibek oplatila. O pár dní později mi opět zaklepala na dveře. Mluvili jsme, objímali se… a já se po letech cítil zase šťastně, což je zvláštní v momentální době, ale pokud dostanu jednou opět šanci, chytím ji pevně za ruku a už ji nikdy nepustím.
Studenti z ostatních škol se tu, zdá se, docela dobře zabydleli. Na chodbách se tvoří smíšené skupinky. Očividně si užívají to, že spolu můžou mluvit a nedělí je od sebe vzdálenost. Občas mám však pocit, že na mě nějaká dívka kouká, či na mě až moc mile mluví, jako by měly něco za lubem, což ale vážně nechápu. Jeden večer jsem se vracel poměrně dost unavený na pokoj, už jsem skoro byl až u dveří, když mě z protější strany chodby zarazil pozdrav. Pomalu jsem pozdravil taky, jenže hned se začala vyptávat z jaké jsem školy. Mluvit s nimi přes celou chodbu by bylo dost neuctivé a tak jsem se pomalu k nim přiblížil. Obě se až příliš culili a zatímco jedna z nich se snažila mě zpovídat, druhá měla poznámky o tom, proč si Claire potřebuje klovnout všechny cute kluky. Po otázce, jestli se k nim nechci přidat jsem jen zavrtěl hlavou a zase se s nimi rozloučil. Blázním? Nebo se snažím ignorovat realitu? Proč by někdo toužil po pocitu se cítit jako zvíře ve výběhu Zoo na které koukají desítky tváří?
O víkendu ještě proběhl útok někde poblíž školy. Nemám o tom moc informací, jen jsem u nás zaslechl několik hlasitých ran a poté rozhlasem hlásili, že všichni studenti se mají shromáždit k evakuaci. Trvalo to však jen pár hodin a v neděli už byl zase úplný klíd… jsem zvědavý jak bude probíhat odjezd, něco mi říká, že to bude asi dost akční.