Je to přesně měsíc, co jsem ti psal naposledy a za tu dobu se toho událo tolik, že vlastně ani nevím, kde mi hlava stojí. Extrémně rychle se blíží zkoušky… Ráno jsem vždy začínal oběhnutím všech rostlin, co pěstuju po hradě, zapsal změny do deníku kvůli zápočtu z bylinkářství. Poté jsem si skočil na snídani a vracel se na pokoj, kde jsem trénoval kouzla. V mezičase jsem chodil na hodiny a vařil i lektvary do klubu. Čím víc času jsem trávil tréninkem kouzel, tím víc jsem zjišťoval, že jsou náročnější, než kdy dřív a mou hlavu pomalu začínala pohlcovat panika, že se kouzla nezvládnu naučit. Co se týče OPČM, ty mi šly docela rychle, ale s formulemi jsem měl problém a tak jsem trénoval až do brzkého rána a spal jen tak dvě hodiny… mou jedinou nadějí na vytržení ze stavu, kdy jsem začínal skoro šílet, bylo rande-nerande s Odette. Pečlivě jsem to naplánoval do posledního detailu, přichystal a poslal jí lístek s datumem, časem a místem, kde se sejdeme. Jako odpověď mi však přišlo, že mám dojít před Tardis ve stanovený čas a tak jsem se tam vydal i s piknikovým košem. Místo Odette jsem tam však našel pouze dva dopisy a Lili. Jeden byl pro mě a jeden pro ni. Po přečtení jsem se cítil jako námořník uprostřed bouře, který se žene za světlem majáku, který mu však po chvíli zhasne. Mou hlavu ponořila bouře a já jsem se ještě více ponořil do tréninku abych zapomněl. Ze začátku jsem byl naštvaný a pak se to přetransformovalo do zoufalosti a lítosti. Bylo mi smutno z toho, jak to dopadlo… a nejhorší na tom bylo to, že se jí Kayle zastával. V tom dopise psala, že už jsme se mohli dávno poznat, jenže to jde těžce, když pokaždé, co jsem se jí na něco ohledně jí zeptal to poslala do outu… a už vůbec nechápu, proč bych měl chtít jít na rande s Lili. Je to má nejlepší kamarádka a vím o ní toho spoustu, tak proč bych s ní měl chtít jít na rande? Proč bych chtěl riskovat, že by se zkazilo případným vztahem naše kamarádské pouto? Pořád mi Kayle opakoval, že ona za to nemůže, že na ni nemám být naštvaný, že mám být naštvaný na někoho jiného… jak jsem o pár dní později zjistil - na své narozeniny - tak onou osobou měl být on. Políbil ji den před naším rande. To on byl ten, kdo zhasl světlo majáku a sebral mi šanci ji blíže poznat. Věděl, že ji mám rád...že se mi líbí a přesto to udělal a nejhorší na tom je, že se na něho nedokážu zlobit. Vypadal, že je na tom hůř než já a to já se sebe v odrazu zrcadla lekl. Byl jsem bledý jako smrt, vypadal jsem, že usnu ve stoje a pod očima jsem měl kruhy. Své narozeniny jsem ani nějak moc neoslavil. Večer jsem strávil pozorováním souhvězdí a zakreslováním do mapy. Lili mi darovala černý balónek ve tvaru srdce, který však uletěl - skoro jako metafora pro mě a Odette… a po večerce mě Kayle vytáhl ven skoro násilím a zakempili jsme to téměř až do rána s Lili v křesílkách a povídali si a trochu pili. Dneska jsem šel na ošetřovnu, kam jsem dotáhl i Kayla a musel jsem obaa říct vše, co se děje, aby mi dala zklidňující čaj a pár dávek bezesného spánku. I přes to, že si mě vzala stranou, aby to bylo jen mezi náma… byl to jeden z nejtěžších rozhovorů, co jsem kdy zažil. Ale jak říká obaa, v životě bys neměl lhát čtyřem lidem - svému právníkovi, lékouzelníkovi, psycholékouzelníkovi a sobě… a tak jsem nakonec rád, že to ze mě vytáhla a dala mi i pár rad, kterými se míním řídit!