opět se ti hlásím s nejnovějšími informacemi z tábora. Dnes jsem vstal o něco později, než obvykle a tak jsem do sebe snídani hodil velmi rychle a vyrazil ke zvířatům. Všechna jsem je nakrmil, posbíral vajíčka a podojil. Když jsem zrovna vycházel od ovcí, zahlédl jsem, jak se ke mně blíží někdo v bílé uniformě a hned mi bylo jasné, kdo. Byla to ta naše listonoška, tvářila se, že si prohlíží v jakém stavu je seno u budky s věcma pro zvířata, když mi šeptem sdělila, že se máme všichni nachystat a až nás zavolá, tak dorazit do strážního domku. Počkal jsem, až se ode mě trochu vzdálí a vyrazil hledat Abby, k mému překvapení už seděla u snídaně, rychle jsem jí sdělil situaci a domluvili jsme se, že ona zařídí pana Woodse a já Jeffa. Vzal jsem to ještě přes kuchyň, kde jsem nenápadně, když byly kuchařky otočené sbalil do kyblíku na ryby trochu jídla a vyrazil směrem ke své chatce, kde jsem jídlo odložil a běžel k Jeffovi. Naštěstí jeho spolubydlící spal a tak to bylo mnohem jednodušší, no i tak jsem pro jistotu šeptal. Jeff naštěstí chápal velmi rychle a tak jsem byl během několika minut venku a co nejpřirozeněji se přesunul opět do své chatky. Pomalu jsem si urovnal věci ve skříňce a přemýšlel, kam to jako narvu. Měl jsem tam balíky, jenže v tom by to bylo moc nápadné. Nakonec jsem se domluvil s Abby a každý jsme si ukradli jeden kyblík na hnůj, který není tak podezřelý, naskládali do nich veškeré své věci a nahoru to překryli vlnou. Já jsem v průběhu balení strávil ještě několik minut koukáním na spící Shali, přemýšlel jsem, jestli ji vzít taky nebo ne. Trhalo mi srdce ji tu nechat, stejně tak jako ostatní i když jsem k nim neměl nějak extrémně blízko, na druhou stranu jsem se bál, že když ji vezmeme s sebou, mohlo by to rozplynout veškeré naděje na náš útěk. Předvoláni jsme byli kolem poledne, kam jsme vyrazili už pro jistotu i se všema věcma. Když jsme se nasoukali všichni dovnitř, hned mi padl pohled na spícího dědu, což mě znervóznilo. Co když se probere? Jak moc vlastně tohle bude nebezpečné? Regimenťačka nám rozdala poštu a následně sdělila i veškerý plán dnešního dne. Když jsme byli domluvení a všichni všechno chápali, předala mi klíč a já se pomalu protáhl mezi Jeffem a stolem a přesunul se ke dveřím. Klíč jsem za zády se snažil napasovat do zámku a nenápadně jím otočit, zatímco jsem nervózně pozoroval chrápot dědy. Nebudu ti lhát, v tenhle moment jsem měl dost nahnáno. Jenže pak mi bylo řečeno, že je to klíč až od těch druhých dveří a tak jsem tyhle pomalu otevřel a vklouzl dovnitř. Od našich věcí v dřevěných bedýnkách nás dělily mříže s dveřma. Vyzkoušel jsem klíč v nich a spadl mi jemný kámen ze srdce. Pomalu jsem jí začínal věřit, že to s náma myslí opravdu dobře. Všichni jsme si pobrali své věci a bedničky vrátili a já zamkl. Ještě jsem si rychle věci zmenšil kouzlem, aby byl jejich přenos snažší a vrátil se zpět k ostatním a vrátil jsem regimentačce klíč a ta ho vrátila dědovi do kapsy. Pak proběhla ještě rychlá porada o tom, kdo umí dobře zastírák, což padlo na mě s Jeffem, upřímně? Bylo nebezpečné a bylo by lepší, kdyby šla pod zastírákem Abby, ale ta si tím nebyla jistá. I pan Woods namítl, že je podezřelé aby šla dívka kutat do dolu, ale museli jsme se s tou situací prostě nějak poprat. Pobrali jsme jim věci, hodili na sebe zastírák a vyrazili. Počátek cesty byl dost bezproblémový, minuli jsme několik hlídačů a ještě víc lidí, kteří kutali. Bylo fakt těžké, je jen tak minout s myšlenkou, že mi budeme nejspíš za pár minut volní, zatímco oni ne a až hlídka zjistí, že jsme zdrhli, tak to tu bude horší než doposud. V druhé zatáčce dolu však hlídkující křikl po naší listonošce a začali výměnu názorů. Bylo mu podezřelé, že má jít Ab kutat, že se listonoška prý motá tam, kde by neměla… snažila se to uhrát do autu, zatímco já se krčil v zastíráku za výčnělkem skály, v ruce pevně tiskl hůlku a byl připravený ho sejmout kouzlem, když se to začalo přiostřovat. Než jsem však stihl něco seslat, sejmul ho tupou stranou krumpáče vězeň a on se skácel k zemi. Všichni jsme hned začali utíkat na místo, kam jsme se potřebovali dostat. Rychle jsme začali hledat ten správný šutr na zdi a když se nám ho konečně podařilo najít, obouchali a okopali jsme ho a vklouzli do chodby. Všechno bylo extrémně rychlé, všichni jsme měli strach, že po nás půjdou a tak jsme se přesouvali, co nejrychleji. Po žebříku dolů, kličkování úzkými chodbami, popadnutí starých kovových přileb v rozbitém vozíku, rozcestí a nakonec… jezírko. Ano čteš správně. Rychle jsme se ohlédli, jestli za námi nejsou a pak koukli zpět k vodě, nikomu se nám do ní zrovna dvakrát nechtělo, ale neměli jsme na výběr. K naší smůle byla dost hluboká, takže jsme museli do spodního prádla, přeplavat to a z druhého břehu si přivolat věci a zase se obléct. Voda byla docela studená, ale já v té chvíli děkoval v mysli paní Hitori a Leie, díky jejich otužovačkám na hradě, se mi to nezdálo tak zlé. Jakmile byli všichni zase ve svých věcech, vyrazili jsme dál chodbou, na jejímž konci nás čekalo něco děsivého. Vypadalo to jako netopýr, neznělo to jako netopýr… mortis bat. Téměř okamžitě to po nás vyletělo a začalo zahánět zpět k vodě. Až tam nás to nechalo na pokoji a v ten moment pan Woods spustil vše, co o tomhle zvířeti ví. Já ho nikdy neviděl, ale v duchu jsem tiše usoudil, že je to první zvíře, které sice není nudné, ale asi bych ho úplně za mazlíčka nechtěl. Hlavně poté, co si to odplivlo na zem a zasyčelo to jak oheň, který rychle uhasíte. Snažili jsme se proto najít jinou cestu, protože ani jeden z nás umřít nechtěl. Pan Woods vyčaroval nějaké kouzlo, co mu ukázalo že za jednou ze zdí je cesta, no a v tenhle moment nastal další zlomový bod. Pan Woods se rozhodl, že půjde zkusit hledat nějaký otvírací mechanismus do vody, takže se zase svlékl, což naše listonoška nebrala vůbec dobře. Vlastně vypadala úplně stejně jako já před několika lety, když na mě promluvila jakákoliv holka kromě Mirai, jenže ona to má očividně jen ze svlečených lidí. V téhle chvíli jsem pana Woodse fakt litoval, protože vyváděla, jak kdyby byl nějaký úchyl, co se svléká schválně. Nakonec však v té vodě opravdu našel něco, čím nám průchod otevřel. Všichni jsme rychle proběhli a já, Abby a regimenťačka počkali trochu dál, než nás dojde i zbytek - už oblečený a vydali jsme se dál. Chodby byly čím dál užší, strmější a občas i neprůchodné a museli jsme si vypomoct skákacím kouzlem, které nám poradil opět pan Woods. Jsem fakt rád, že jsme ho vzali, že to Abby navrhla, že já jí důvěřoval na tolik, že mu věří, že šel s náma. Bez něho bychom už tou dobou byli nejspíš mrtví. Díky skákacímu kouzlu, jsem se stal na pár vteřin opět dítětem a problesklo mi hlavou, že mi je líto, že jsem ho neznal dřív. Šlo by si s ním užít spoustu zábavy!  Jenže jestli teď rozhodně na něco čas, tak na zábavu i přesto, že jsme za námi nikoho neviděli a neslyšeli a tak jsme pokračovali dál. S Abby jsme se střídali v tom, kdo jde první a každou chvíli kontrolovali, jestli jsme všichni. Tak nějak jsem cítil, že mám za ně všechny odpovědnost, to já je vzal na tuhle extrémně nebezpečnou cestu. Nevím jak dlouho jsme šli, možná tak půl hodiny? Než se cesta začala pomalu rozšiřovat a my se ocitli v menší místnosti. Bylo tu spoustu kamenů, krapníků a několik nášlapných podlah. Proč by je sem někdo dával? Že by to byla past? To bylo to první, co mě napadlo, nic jiného jsme tu však nenašli, co by mohlo zapříčinit náš další postup a tak jsme na ně opatrně našlápli. Objevily se schody, Abby byla první, která po nich vyšplhala do horní části místnosti a po chvíli na nás zavolala, že tam jsou další takové podlahy. Jeff se se mnou chtěl vyměnit a že mám jít za Abby. Nevím, proč to vyžadoval, snažil se mě chránit, kdyby se část z nás odsud nemohla dostat? Vyšplhal jsem za Abby a postavil se na druhou podlahu a během chvilky se objevil průchod. Zaslechl jsem listonošku, jak volala, že je teď uvězněná ona, ale během chvilky byli všichni u nás, takže to asi nějak vyřešili a my se mohli vydat dál. Cesta už byla celkem široká a našli jsme jen tlačítko, u kterého jsme se na chvíli zastavili. Zmáčknout? Nezmáčknout? Zabije nás to? Nakonec jsme to zkusili, ale jen se ozvalo něco za náma jakoby padalo, tak jsme pokračovali dál. Po několika dalších minutách jsme se objevili v další, k dost větší místnosti. Nebyla tu žádná cesta, co by navazovala na tu naši a tak po chvíli dumání jsme dospěli k názoru, že budeme muset šplhat po skalních stěnách. Hledali jsme nejlepší startovní bod a během toho zahlédli, že v jednom bodě nad náma, poměrně vysoko, to vypadá, že skalní stěna ustupuje a nejspíš je tam plošina. Bylo rozhodnuto. Po dovolení od Abby jsem zmenšil i její kyblík, aby se mi lépe šplhalo, strčil kamínek do kapsy a přistoupil ke stěně. Nikdy předtím jsem nešplhal, ale v tu chvíli mi to šlo jakobych se pro to narodil. Nejspíš to bylo adrenalinem a nadějí, že odtud opravdu všichni vyvázneme živí. Během pár minut jsem stál na plošině a ohlédl se. Po chvíli u mě byl pan Woods a Jeff, pan Woods však navrhl, že by ženy neměly jít poslední a tak Jeff ochotně seskočil, že půjde až za nimi. Nevím, proč jsem měl nutkání odlehčit situaci větou, aby je případně kdyby padaly nechytal za zadek, ale rozhodně to nepadlo na úrodnou půdu a pan Woods mě pobídl, abych pokračoval dál. Vyskákat po kamenech strmě vzhůru, zatímco z pravé strany mám sráz, kde se můžu zabít? S adrenalinem není nic, co by mě mohlo zastavit a jako kamzík jsem je přeskákal na další plošinu. Vyčkal jsem na první polovinu výpravy až mě dožene, abych si byl jistý, že to zvládli a nadešel čas na kamzíka č. 2. Zastavil jsem se až na kraji další platformy a koukl před sebe, cesta tam byla, ale od ní mě dělila propast asi  čtyři metry široká a hluboká tak, že jsem dno neviděl ani se světlem z hůlky. V tenhle moment že mě nejspíše opadl veškerý adrenalin a začal jsem v hlavě lehce panikařit. Tohle přeci nemůžu nikdy přeskočit, ohlédl jsem se za sebe a ohlásil, že tu máme menší problém a koukl opět do propasti. To skočíš, věřím ti,zaslechl jsem a k mému zděšení to nebyl žádný hlas v mé hlavě, ale Abby, která se zvládla dostat za mé záda. V hlavě mě napadalo spoustu myšlenek, nejsilnější však byly ty, že pokud zkusím skočit a spadnou dolů, mamka nebo paní Hitori jistě sem pak dojdou a oživí mě jen proto, aby mě mohly zabít samý, za tak blbý nápad. Pak mě však napadlo ještě něco, otočil jsem se na Abby a pana Woodse a slyšel jsem sám sebe říct "přehodte mě kouzlem". Problém však byl, co s tím posledním? Na to měl jak jinak pan Woods odpověď, zná přivolácací kouzlo na osoby. Dřív než jsem se nadál, mě Abby chytila za klipy kabátu a protočila se se mnou, jako bych byl pírko. Asi bych měl začít posilovat, je dost zahanbující, když se mnou pohne holka, co Odette? A navíc fakt nechápu, kde se v Abby bere tolik Nebelvíru, to se fakt ničeho nebojí, tak moc mi věří nebo by jen ne snesla pohled na to, že jsem se rozplácl o skálu? To ona je přece z nás dvou více oblíbenější, to ona má více kamarádů, to ona má mnohem vic vztahů, které by mohly vyhasnout! Hned mi začala vysvětlovat, jak jsem v kouzlech lepší a že mám přehodit já ji. Vyschlo mi v krku, jak bych mohl? Jak bych mohl seslat kouzlo zrovna na ni, když ona je ten hlavní důvod, proč jsem na tohle všechno kývnul. Dal jsem si slib, že ji dostanu ven živou a teď mám riskovat, že ji rozplácnu o skálu? Pan Woods hned přispěchal, že to bude jistit a kdyby padala, zachytí ji kouzlem a vytáhne zpět nahoru. No dobře, dobře… Zkusíme to. Pořád to však neřešilo ten hlavní problém, jak to mám seslat zrovna na ni?! Mou hlavu zachvátil strach a na několik vteřin jsem tam měl úplně prázdno, pak mě však napadlo si zkusit představit někoho, koho nemám rád, jenže kdo je to? Nejspíš jsem své myšlenky procedil mezi zuby, protože jsem zaslechl od Abby odpověď "Parker?", ne, to není to pravé jméno. Jasně, Parker nebyl nejmilejší, ale ani na něho bych nechtěl seslat takové kouzlo. Pak se však v mé mysli rozezněla další dvě jména, Kayle a Seb. Jo, to je ono! Nádech, výdech… ToTo stačilo k tomu, abych během pár sekund před sebou uviděl osobu tvořenou z těch dvou. Poletíš, šeptl jsem krátce. Vyslovil v mysli formuli daného kouzla, moje ruka s hůlkou automaticky udělala pohyb a v další chvíli, když moje oči mrkly, byla Abby na druhé straně. Neozval se však její hlas a tak jsem se strachem zakřičel "Jsi v pořádku?", na mou otázku odpověděla kladně a mě spadl ze srdce obrovský kámen. Pak už to šlo docela rychle. Pan Woods mě přehodil přes propast, dopadl jsem na tvrdou podlahu jak dlouhý, tak široký. Rychle jsem se posbíral a po rychlé odpovědi na kontrolu mého stavu jsem koukl na druhou stranu. "Takže si vás přitáhnu, jakobych rybařil, chápu to dobře?" "Áno, jako rybaření". Jaké jiné kouzlo by mi mohlo jít lépe? Vždyť rybařím už od dětství! To mi dodalo opět sebevědomí a elán. Přitáhl jsem pana Woodse, paní listonošku a nakonec i po krátkém upozornění od Jeffa, abych se ho neopovážil pustit i jeho. Při došlapu na zem se však jemné zaklonil a tak jsem ho rychle čapl po ruce, aby nespadl. Když konečně nabral rovnováhu a všichni nabrali trochu dechu po tomhle zážitku, jsme vyrazili dál. Posledních pár minut v tomhle skalním labyrintu, prolezení mezi kameny a ocitli jsme se na čerstvém chladném vzduchu na pidi pláži a před námi se vypínala menší loď, která se téměř ztrácela ve tmě. Regimenťačka se odebrala na kraj, kde zajistila odeslání zprávy těm, kteří nás mají vyzvedávat, podle jejích slov jsme měli prý hrozné zpoždění, jenže v tom komplexu to prostě rychlejc nešlo. My ostatní jsme měli za úkol natřít loď smradlavou barvou, aby byla neviditelná. Abych ušetřil všechny dalších zděšených výkřiků o nahotě pana Woodse, zabral jsem si příď lodi. Pomalu se svlékl jen do trenek, štětec strčil mezi zuby, do jedné ruky vzal barvu a vlezl do moře. Bylo mnohem, ale fakt o dost studenější než ta voda uvnitř podzemí. Na tuhle teplotu mě ani to otužování na hradě nepřipravilo a ještě ke všemu sněžilo. Doplaval jsem k části, kde se ostatní nedostanou ze souše a začal malovat. Snažil jsem se to udělat, co nejrychleji, ale mé klepající se tělo tomu zrovna dvakrát nepomáhalo. Nevím jak dlouho nám to malování zabralo, ale mě se to pod náporem zimy zdálo jako věčnost a proto jsem byl extrémně rád, když jsem mohl vylézt, rychle na sebe natáhnout zase všechno oblečení a naskočit na loď. Třásl jsem se jako osika, ale při pádlování jsem se poměrně rychle zahřál a všechno bylo zase dobré. Ta projížďka byla vlastně docela fajn, cestou jsme potkali i maják a paní listonoška nás ujistila, že kdyby za námi šli, tak už by čekali na pláži. Nakonec jsme zakotvili u nějakého mola a všichni kromě paní v bílém jsme na sebe hodili zastírák. Dovedla nás do nějakého malého domku, který vypadal dost útulně. Na konci chodby se rozprostíral obývák, ve kterém jsi stála ty, Odette. Nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím, vážně nám nelhala a ty žiješ. Nejspíš je prostě jen černá ovce v bílém hávu, která má doopravdy dobré úmysly? Vím, že jsem na tebe koukal jako opařený, když mi spadl zastírák a že jsi mě musela pobídnout, že musíme jít… ale asi se není čemu divit, ne? Ještě před pár dny jsem tě pokládal za mrtvou. Na škole jsem ti zařídil oltář o který jsem se každý den staral, protože se rozrůstal o vzkazy i květiny a teď jsi tu stála naproti mě. Když jsem se konečně zmátořil a přestal na tebe koukat jako na svatý obrázek, vyrazili jsme z domku ven. Nahodil jsem si zpět zastírák, ale ušli jsme jen pár metrů, přeskočili plot a vlezli do jiného domku. Ten byl taky obydlený, ale zároveň opuštěný před pár dny, jak jsi sama říkala. Nemůžu však uvěřit tomu, že jsem byl v domu Holderse. Pak jsem však zaslechl i ten důvod, proč ho opustil a už jsi ho pár dnů neviděla. Sraz s Alice von Thean, s mou mámou…co by jí chtěl? Mohl jí něco udělat? Mám se ještě ke komu vrátit? Nejspíš jsem musel na chvíli vypnout a nevypadat zrovna v pohodě, protože jsem ucítil na rameni ruku Abby, kterou následovaly konejšivá slova, zatímco jako v dálce jsem slyšel řešení následujícího plánu. Museli jsme letaxem do Godrikova dolu, ale první musí jít někdo důvěryhodný a tak šel pan Woods. Hluboký nádech a výdech a už jsem zase stál na nohou, i přes to, že jsem měl momentálně mnohem větší strach než u té propasti. Nechal jsem je všechny odletaxovat a pak pomalu přistoupil ke krbu, sbalil letax a přemístil se na místo určení. Ocitl jsem se tam, kde jsem měl a pomalu vyšel před budku a ocitl se v obklíčení zahalených postav. Nikdo z nich na sobě neměl bílou barvu a přesto jsem nedokázal v hlavě dojít ke správnému závěru, jestli tohle jsou opravdu naši zachránci. Odvedli nás do lesa a začali prověřovat. Hlas toho, co mě prověřoval se mi zdál lehce povědomý, ale do tváře jsem mu přes masku neviděl a nejspíš i ta ten hlas lehce zkreslovala. Navíc v mém psychickém mixu strachu a stresu jsem nebyl schopný rozklíčovat, koho mi ten hlas připomíná. Nakonec ten hlas oznámil, že jsme všichni čistí a nikdo není pod mnoholičným lektvarem a měli jsme se přihlásit ti, co se neumí sami přemístit. Moje ruka samovolně vzlétla vzhůru a v další chvili mi dopadla cizí na rameno. Opět povědomý hlas, ale komu patří? Pomalu jsem se k němu otočil čelem a na jeho dotaz, jestli jsem připraven jsem odsouhlasil. Pevně jsem se ho chytil a po chvíli se objevil v temném sklepě. Nechal mě tam a vrátil se pro další. Když jsme byli konečně všichni, nechal jsem se pomalu vláčet cestou na bezpečné místo, na chvíli jsem však pár zakuklenců zdržel otázkou, jestli neví, co je s mou mámou a jestli je v pořádku. Naštěstí mě ujistili a mě se šlo mnohem snadněji. Šli jsme snad dvě hodiny a na mě pomalu dopadala únava z celého dne. Pomalu nás ubytovali, dali nám čisté oblečení. Já jsem proměnil zpět z kamínků naše kyblíky s věcmi a nakonec se v místnosti začalo objevovat spousta známých tváří. První samozřejmě byla mamka, která mě křečovitě a pevně obejmula a následně dodala, že ať už se nikdy neopovážím někam vyrazit, když budu mít pocit, že mě někdo sleduje. Vlastně jsem od ní nečekal ani žádnou jinou reakci, tohle je ten její styl, kterým mi projevuje, že mě miluje. Pokecal jsem ještě chvíli s Raven, Mirai a strejdou Finnem, všiml si přítomnosti June, které jsem řekl, že bych nevěřil, že to někdy řeknu, ale fakt ji hrozně rád vidím… a pak taky Stua. Byl jsem neskutečně šťastný, že jsem všechny ty tváře viděl, některé po fakt extrémně dlouhé době a moje únava pomalu začala opět ustupovat. Mamka však byla mnohem neústupnější a zahnala mě do postele, já jsem však počkal až odešla a ještě na chvíli vylezl, abych se mohl okoupat a pak teprve skončil ve spacáku. Nakonec jsem vytuhl jako malý a prospal i většinu následujícího dne. Ten další den jsem se vlastně stihl jen trochu upravit a přerovnat si věci, než nás opět přesunuli na mnohem lepší místo s pohodlnou postelí! Teď tu sedím v huňatém úžasném svetru od Lili, píšu ti tenhle dopis a jsem šťastný, že jsme to všichni přežili a těším se na to, až mi budeš vyprávět, co všechno se dělo za tu dobu, co jsme tě pokládali za mrtvou. Jo a vím, že je asi divné, ti psát dopis, když nejsi mrtvá, ale za ty roky jsem si zvykl.

Mám tě rád,