vítám tě u pravidelně-nepravidelného psaní, které ty si nikdy nepřečteš, ale mně pomáhá, abych se nezbláznil. Asi začnu počasím, které bylo na Prosinec dost zvláštní. Víc než půlku měsíce bylo poměrně dost teplo, takže když občas začalo lehce sněžit, vločky roztály dříve než dopadly do trávy, i přes to, že na okolních skalách se sníh držel. Sněhu jsme se dočkali až na Štědrý den, kdy napadlo přibližně patnáct centimetrů. Toho jsem samozřejmě musel využít a před naši chatku jsem postavil poměrně velkého sněhuláka, kterému jsem ještě do ruky strčil vydlabanou dýni, takže působí jakoby tu dýni po tobě chtěl hodit a Abby mi ho pochválila! Dalšího sněhuláka jsem postavil u nástěnky s truhličkou na dopisy a poslední před chatkou Jeffa. Doufal jsem v to, že mu po ránu do toho rozespalého obličeje hodí kouli, ale očividně zdejší sněhuláci nejsou tak magičtí jako ti na hradě, což je vážně škoda! Se stejnou rychlostí, jako naše údolíčko zasypal sníh, přestal děda vycházet ze své budovy a my tak získali novou listonošku. Od pohledu může být zhruba stejně stará jako já nebo Abby a je ještě milejší než děda a to už jsem si myslel, že to ani nejde. Když mi však předávala mé dopisy, tak se zajímala i o to, jestli nejsem náhodou nemocný…
K vánocům jsem dostal spoustu super dárků, od cukrovinek, přes deku až k oblečení, jen je škoda, že ho tu nemůžu nosit, protože je barevné. Prý jsem dostal i nějaký křiklavý svetr, ten mi však paní zabavila a ani neukázala. Kromě skvělých dárků jsem dostal i několik dopisů, takže lidem asi vážně chybím a hlavně tetičce Beatrice. Regiment nám k imaginárnímu stromečku nadělil kolovrátky a jehlice, abychom si mohli uplést vše, co je potřeba, takže jim asi trochu záleží na tom, aby jim tu vězni neumřeli. Abby nám všem upletla šály a já se pustil do rukavic, čepic a následně i dvou dek. Ani nevím, kolik celkově hodin jsem u jehlic strávil, vždy jsem tam byl až hluboko do noci, ale hlavní je, že se to nakonec povedlo. Ještě nám chybí všem uplést svetry, ale věřím, že to po těch dekách bude pohoda. Trochu mě však mrzí, že na oblečení nebudeme mít žádné vzory, ale momentálně je nejdůležitější abychom se udrželi v teple. A málem bych zapomněl, že nám lilie nadělili balení čaje. To nejdůležitější, co jsem však k vánocům dostal byly informace, ať ty, co jsem vyčetl mezi řádky z dopisů, či ty, co mi sdělila ta paní při předávání zásilek. Proto jsem Ab zatáhl do kurníku, abychom si mohli o tom všem hezky pokecat, zatímco ona vtipkovala, že se můžeme případně vymluvit na to, že jsme měli randíčko. Pomalu jsem se k ní nahnul a šeptem jsem jí začal popisovat, jak ke mně listonoška přišla blízko a přitom, co se tvářila, že čte moje dopisy na mě šeptem mluvila. Řekla mi, že děda tu zimu tady nedává a tak tu teď bude vypomáhat a prý je to naše jediná příležitost nás odsud dostat. Háček je však v tom, že nás odsud nedostane víc než pět a nějak moc jí záleželo na tom, abych odsud vypadl já, kvůli staré známé, co je prý nedaleko… takže jsem jí okamžitě bez slov oponoval, že rozhodně jde ven Abby. Abych ti řekl pravdu, Odette… docela mě překvapilo jak moc silný vztah jsem si k Ab vybudoval za těch pár týdnů, co tu trčíme, ale mám extrémně velké nutkání ji chránit. S Abby jsme se shodli na tom, že to zní jako past, ale taky to může být naše jediná šance se odsud dostat, takže do toho jdeme a pomalu jsme vytvořili i náčrt plánu. Celé tohle naše “randíčko” jsem zakončil informacemi, které jsem vyčetl mezi řádky z dopisu. Pokud jsem to správně pochopil, tak rádio zase vysílá a Regiment dostává pěkně na prdel.
Regiment nám však daroval ještě jeden dáreček a to novou spolubydlící. Jmenuje se Shalini, je jí teprve šestnáct a chudinu ji sebrali zrovna čerstvě po rozchodu. Takže jsme přirozeně strávili většinu dne tím, že jsme se jí snažili uklidnit, alespoň částečně rozveselit a vysvětlit jí, že to tu zase není tak zlé, jak se na první pohled může zdát… myslíš, že to k něčemu bylo? Nebylo. Jakýkoli argument přetřela černou barvou a okamžitě se rozbrečela. Vlastně jsem se toho od ní ani moc nedozvěděl, jen jméno, věk, že je po rozchodu a to, že chce zpět k němu a nebýt tady. Nebudu ti lhát, dost se mi ulevilo, když jí Ab donesla teplý čaj, po kterém Shali vytuhla jak mimino a prospala i následující den. Chápu, že ty změny pro ni jsou těžké, pro mě to taky bylo těžké, ale rozhodně si dokážu představit horší vězení, než mít x kilometrů ohraničené půdy plotem. Mít poměrně pohodlnou postel, i nějaký ten druh dejme tomu zábavy - jo, zvířata každého nebaví, ale vždy se tu dá vymyslet, čím si to tu zpříjemnit - a hlavně skoro neomezený prostor na pohyb, místo malé cely o čtyřech stěnách s jídlem, co vypadá jako konzerva pro psa. Tady si pořád můžu ještě alespoň částečně zachovat to, kým jsem… Silvestr jsem si docela užil, ráno jsem se rozšoupl a místo vajec jsem posnídal rybu a čaj. Poté jsem obstaral zvířata a strávil nějaký čas v kuchyni, abychom měli zásobu jídla v případě, že by to bylo narychlo a večer jsem strávil s Jeffem sezením u plotu a občasnou koulovačkou. Vyhlíželi jsme, jestli neuvidíme alespoň nějakou zatoulanou jiskru ohňostroje, ale nejspíš jsme od civilizace až moc daleko a tak jsme si přiťukli o půlnoci hrnkem horké čokolády pod hvězdami. S Jeffem jsme si taky dali pro tenhle rok předsevzetí, že se odsud dostaneme a já ho pak zatáhl do budky u zahrádky, kde jsem si byl jistý, že nikdo nebude abych mu oznámil, že máme opravdu naději.
Moc dobře si však uvědomuju, že pokud je to opravdu past a chytí nás, tak můžu umřít, nebo ještě hůř skončit na lodi. Udělám však všechno pro to, abych odsud dostal Abby a Jeffa, ať to stojí cokoli a kdybys náhodou chtěla namítat, že je nebezpečné tohle všechno psát, tak se neboj, ještě můj mozek nemá konzistenci volského oka a nepíšu to do zápisníku, který nám dali, kdyby si ho náhodou chtěli číst.
Potkáme se na druhé straně,